Lékař o léčitelích a jejich schopnostech

V současné době existuje mnoho lidí, kteří se považují za hledající v oblasti léčitelství.

Existuje však i řada pseudoléčitelů, či těch, co se za léčitele považují.

Největší překážkou rozvoje schopnosti léčit je egoismus. Je dobré položit si vždy otázku po úrovni charakteru, uspořádanosti a etice léčitelské činnosti. Určitě bychom si měli dát pozor a nepodléhat přílišné důvěřivosti. V laciných výlevech ega nelze často totiž ani pravdu nalézt.

Na škodu jsou vždy pověry a sebezbožnění, obojí může vést k projevům šarlatánství. Nesolidnost pak vrhá špatné světlo na mnohé z toho, co dobrého jsou skutečně schopni léčitelé vykonat pro zdraví všech potřebných.

Zevní snaha konat dobro se musí opírat o opravdové schopnosti, které však samy o sobě nestačí. Je nutné velice pečlivě studovat, získávat informace, tak, aby byly schopnosti doplněny též zdravotnickými znalostmi. Toto je třeba zdůraznit.

Chybou mnohých léčitelů je, že se neorientují ani v základních medicínských poznatcích. Obavu lze mít též i ze snahy nabídnout pokoutný všelék pro nemocné, nebo z údajných magických metod, prostřednictvím nichž lze získat vše, čeho chceme docílit. Zejména je třeba dát pozor na megalomany s mesiášskými sklony a na lidi, kteří směšují vymyšlené údaje se skutečnými fakty.

Jak rozeznat skutečné léčitele? Většina lidí není schopna na prvý pohled rozlišit poctivého lidového léčitele. Skutečný léčitel je pokorný, nesvazuje své klienty, ponechává jim svobodu volby. Po určité době zkušeností, lze podle výsledků práce poznat, kdo je schopnostmi léčit opravdově nadán. To je však jen začátek. Tento stav můžeme přirovnat k talentu, jenž je třeba rozvíjet. Musí tedy následovat práce na sobě samém, a to nejen na úrovni vědeckých vědomostí. Nutný je především výcvik charakteru s vědomím zodpovědnosti. Léčitel musí počítat s mnohem většími vnitřními nároky na vlastní charakter, opravdovost svých činů a myšlenek, než je tomu u zdravotníka - profesionála. Na to upozorňuji především.

Velice si cením léčitelů, kteří jsou schopni spolupracovat s lékaři. Za příznivých podmínek může se souhlasem klienta léčitel skutečně obohatit lékařskou péči, které by však mělo být vždy učiněno zadost především, a vyčerpávajícím způsobem. Dokážu si dnes již představit celou řadu lidských potíží, kde může být léčitel pro nemocného přínosem. Léčitel využívá své schopnosti vcítění, intuice a inspirace, a především vychází z důvěry klienta. Ale pozor, toto je velice zavazující! O charakteru a čistotě myšlení léčitele byla již zmínka.

Ne u každé choroby a ne každému člověku lze doporučit lidového léčitele. Zatímco lékaři dokáží léčit desítky tisíc nemocných, péči léčitele vyhledává proti tomu podstatně méně jedinců. Léčitel, jenž nemá sílu inspirace ani schopnost realizace a zastává především komerční postoj, nestojí za úvahu. Pochybní jsou většinou i ti léčitelé, jejichž exhibicionismus je žene ke skupinovým seancím na stadionech, kde hromadně "léčí nebo obrací na pravou víru" a nabízí tzv. "krátkou cestu". Tudy nikdy nemůže vést cesta ke zdokonalení a ke skutečnému uzdravení. Skutečná změna vždy začíná u každého jedince a tady také končí. Věřte, že je to cesta nelehká, mnohdy trnitá i bolestná. Připomenu myšlenku "chcešli změnit svět, změň sám sebe." Tak je tomu i s mnoha nemocnými, léčenými léčiteli.

V moderním lékařství se dotýkáme oblasti psychosomatické medicíny. Jiný název, kterým se vyčerpává tento okruh vlivu, je termín "placebo," víra, atd. Možná se právě toto zdá být z pohledu klasické medicíny jen oblastí okrajovou, ale nepodléhejme iluzím. Moderní lidé jsou sice obklopeni technikou a pohodlím, ale v jádru jsou nepohlazení, nevyslyšení, nepochopení, nemilovaní a nevypovídaní. Trpí disharmonií. A právě tyto stavy mohou být zdrojem onemocnění, a to v mnohem větší míře, než si nyní, v době molekulární a mechanistické medicíny, my lékaři připouštíme. V těchto souvislostech nevidím důvod, proč by jedinci, nadaní jistými schopnostmi, s bytostnou touhou pomáhat bližním, nemohli (za předpokladu splnění výše uvedených kriterií) pomáhat ulevit trpícím bližním. Věřte, že kdybychom tuto činnost legislativně zakázali, nedocílili bychom ničeho. Ba naopak. Zakázané ovoce přece nejvíce chutná! Navíc je léčitelství neoddělitelnou součástí lidové tradice a kultury. A lze kulturu zakazovat? Podobné snahy připomínají pohádku o království, kde zakázali lidem zpívat a smát se.

MUDr. Oldřich Macharáček

Zdroj:https://www.energy.sk/cz/

Velice rád zde prezentuji hodnocení pana doktora Macharáčka. Nezaujatý, o to více upřímný pohled zaslouží vždy ocenění s úctou. Z výše sděleného lze vycítit stejnou pokoru i skromnost, o které pan doktor píše. A proto i zde je odkaz na jeho web.